Kde jste trávil předchozí Štědrý večer v roce 2020?
Byl mimořádný a to především ze dvou důvodů. Poprvé od roku 1993 jsem coby kněz neměl Půlnoční mši. Epidemiologická situace nám nedovolila Půlnoční oslavit v kostele. V kostele mohl být omezený počet lidí, ale my jsme si nedokázali říct, komu bychom dali přednost. Druhá výjimečná situace se vztahuje k mé 83leté mamince, která by byla jinak úplně sama, tak jsme s mojí sestrou absolvovali řadu různých covidových testů a vzali jsme si maminku k nám do Plzně. Po 30 letech jsme byli spolu na Štědrý den, takže to bylo také krásné, ale úplně jinak.
Měl jsem soukromou mši, ale samozřejmě nebyla v takové podobě, jak jsme zvyklí. Takže v tomto ohledu jsem cítil smutek. Půlnoční mše vždy otevírá srdce a my jsme ji nemohli věřícím ani nevěřícím nabídnout, případně pouze online.
Dovolíte si odhadnout, jak to bude letos?
Já jsem člověk věřící, a proto věřím, že vše dopadne dobře. Osobně věřím v možnost se setkat. I když je mi jasné, že to bude s menšími či většími omezeními, která nám to budou znesnadňovat. Přesto věřím, že ta možnost potkat se nejen u rodinného stolu, zde bude.
V 90. letech jste pracoval jako vojenský kaplan v mezinárodních mírových misích. Jaké byly Vánoce uprostřed války v Jugoslávii?
Zažil jsem dvoje Vánoce v zahraničí. Jedny byly v Kosovu, jedny v Bosně. Dvoje svátky jsem strávil s vojáky na misi. Mají svou zvláštní atmosféru, zvláštní kouzlo. Možná nejkrásnější Vánoce, především svou specifičností, která vás vytrhne z běžného vojenského života, z té zelené šedi a lidé jsou najednou mnohem otevřenější. Ten kontrast byl mnohem větší, než jaký zažíváme dnes.
Já jsem tehdy objížděl různé jednotky, které byly odloučené od štábu, abych tam s vojáky strávil alespoň chviličku. Měl jsem takový skládací betlém, který jsem rozložil a měl jsem připravenou krátkou bohoslužbu. Když jsem se pak vracel na základnu po dni stráveném těmito návštěvami, tak jsme na základně měli Půlnoční mši, na kterou si vzpomínám v souvislosti s tím, že jsme s vojáky zpívali „Narodil se Kristus Pán“, pustil jsem jim to na cédéčku, aby měli podporu.
A jeden z nejhlubších zážitků z té doby bylo to, že ti chlapi, kteří v podstatě moc zpívat nechtěli, tak najednou zpívali, sice to nebylo čisté, ale o to více poctivý zpěv jsem slyšel. Ten obraz vojáků, kteří sedí na bedně, snad od střeliva, a zpívají Narodil se Kristus Pán.
Mons. Tomáš Holub, biskup plzeňskýTomáš Holub se narodil v roce 1967 v Jaroměři a kněžské svěcení přijal v Hradci Králové (1993). Jeho akademická příprava zahrnovala před rokem 1989 studia filozofie a teologie na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích a po sametové revoluci pak absolvoval teologická studia v Salzburku, na Karlově Univerzitě v Praze i na Papežské lateránské univerzitě v Římě. Vykonával mimo jiné tyto služby a úřady: kaplan ve farnosti Kutná Hora, první vojenský kaplan a později hlavní kaplan Armády ČR (1996–2006) a dosud je poradcem ministra obrany pro duchovní službu; generální vikář Diecéze královéhradecké; generální sekretář České biskupské konference; děkan Kolegiátní kapituly v Praze na Vyšehradě; farář při bazilice svatých Petra a Pavla v Praze. V roce 2016 byl Svatým otcem Františkem jmenován sídelním biskupem plzeňské diecéze. Od roku 2019 je místopředsedou Českého klubu fair play, který je součástí Českého olympijského výboru. |
Jak to máte se Štědrovečerní večeří?
Běžný Štědrý večer slavíme společně s řádovými sestrami, které dělají tradiční rybí polévku a kapra s bramborovým salátem. Já dělám hubník, což je slaná zemlbába, do které se místo jablek dávají houby. To je něco, co připravuji v tento den já. Takže je to vlastně hodně tradiční štědrovečerní menu. My jsme doma měli menu o šesti chodech. Loni jsem si vše po dlouhé době zopakoval, do tohoto menu patří rýžový nákyp, houbové knedlíky, hrách, rybí polévka s kaprem. Zažil jsem také již zcela netradiční večeři, jeden z mých kolegů kněží, který mě kdysi pozval, tak miluje mořské plody, a tak jsme měli mořské ryby. Jak člověk kráčí životem, tak jsem zažil několik druhů štědrovečerních večeří a žádné se nebráním, protože jde o to, aby byla především pěkná atmosféra.
Jaký byl rok 2021 z vašeho pohledu?
Rok extrémů. Rok lockdownu, kdy jsem se modlil tolik, jako ještě nikdy předtím. V lockdownu k tomu byl dostatek času a možnost se ztišit v úplně jiném rytmu života. Na druhou stranu po zbytek roku jsme měli obrovskou snahu všechno dohnat a vše bylo v obrovském běhu. Takže rok extrémů, které ale ukazují, že ani jedno není v pořádku. Já věřím, že v roce 2022 se budeme snažit vše vyvážit a najdeme střední cestu mezi dvěma extrémy.
Celebroval jste někdy mši v nemocnici, respektive účastnil jste se jí?
Naposledy jsem celebroval mši na svatého Lukáše (18. října) v hospicu. Často jsem měl mše v nemocnici, když jsem byl generálním vikářem v Hradci Králové. Ano, je to něco, co patří k širokému repertoáru, jde o něco, co je spojeno s vnímáním rčení Mens sana in corpore sano (Ve zdravém těle, zdravý duch) a také to znamená, že duchovní rozměr je z vnějšího pohledu velice smysluplný, a proto je důležité se do něj zapojit a modlit se za nemocné i personál. Jde o smysluplnou aktivitu.
Máte své vlastní, praktické zkušenosti s nemocnicemi Plzeňského kraje?
Mám na starosti Plzeňský i Karlovarský kraj. A snažím se, aby v tom širokém náručí služby, ke které je biskup pozván, byla i služba vůči lidem nemocným, a tedy i vůči nemocnicím. Věřím, že i kroky, které v této chvíli konáme s paní hejtmankou – snažíme se, aby nemocnice měly své nemocniční kaplany – je další možností, jak tuto péči rozšířit. Na jiné stránce tohoto časopisu je rozhovor s farářem Wojciechem Pelowskim, který je novým nemocničním kaplanem v Domažlické nemocnici. Známe se velice dobře. Vojtěch je klasický příklad vrůstání do nemocničního prostředí. To není někdo, kdo by tam přišel na svrchu vymyšlené tabulkové místo, ale jde o člověka, který zde začal jako dobrovolník v době covidu. Vytvořil v nemocnici nějakou atmosféru, kdy mě pak oslovil ředitel nemocnice a my jsme se dohodli, že této atmosféře je třeba jít vstříc a formálně zde vytvořit místo nemocničního kaplana. On se nejprve stal součástí týmu jako ten, který pomáhal a měl čas na lidi a až poté bylo organizačně dotaženo, aby zde pracoval. Jsem přesvědčený, že tento postup je něco, co je pro jeho budoucnost strašně důležité. On prorostl do tamního kolektivu a má velké privilegium, že má na lidi čas.
O pár listů dále je informace o otevření babyboxu v Rokycanech. Jaký máte názor na babyboxy?
Babyboxu v Rokycanech jsem žehnal, čímž jsem vyjádřil svůj vztah k této aktivitě. Při tom žehnání jsem řekl, že instalovat babybox je velmi podobné jako připravovat se coby voják na válku. Tedy připravovat se velmi poctivě a zodpovědně a zároveň z celého srdce doufat, že to, na co se připravujeme, se nikdy nestane. To se úplně stejně týká i babyboxu – připravujeme ho poctivě, ale věříme, že nikdy nebude potřeba.
Doufejme, že nebude potřeba vysílat online liturgické obřady, jako tomu bylo o Velikonocích. Jaké to bylo, jaké jste měli ohlasy?
Existovaly a sehrály velice důležitou úlohu v okamžicích plného uzavření. Velikonoce jsme měli například obojí v online podobě, v roce 2020 to bylo ještě znatelnější než letos. Bylo to něco, co rozšířilo náš kněžský repertoár. Na jednu stranu to ukázalo, že to může být v nejnutnějších případech náhražkou lidského setkání. Na druhou stranu je zřejmé, že přenést skutečný život do online prostoru není možné a když se o to někdo snaží, tak tím lidství mrzačí. To se ukázalo velmi jasně.
Těch online bohoslužeb se účastnilo i několik tisíc lidí. Například těch, které jsem měl o Velikonocích, se účastnilo více než 3500 lidí. Nebyli to samozřejmě jen lidé z naší diecéze, ale věřící z mnohem větší dálky, kteří tuto možnost využili. Tady se také velice hezky ukázala mezigenerační podpora, kdy těm starším zařizovali připojení jejich vnuci a vnučky.
Společně s emeritním biskupem Františkem Radkovským jste zveřejnili telefonní čísla, na která vám lidé mohli volat a svěřit se s problémy. Jaký byl zájem?
To byla akce, která velice pomohla mnoha lidem, i když jsem zpočátku netušil, jak to bude náročné. Já jsem nevěděl, co mám čekat. Měl jsem vlastně vyhrazené hodiny, kdy mi mohli zájemci volat, kdy jsem byl připravený je vyslechnout. A volaly stovky lidí, kteří si chtěli jen popovídat nebo mi volali kamarádi z armády, kteří si někde přečetli, že mi mohou zavolat na toto číslo. Volala řada lidí s velkými problémy i svými osobními přáními. To spektrum volajících bylo velmi široké. Jsem rád, že nás tato možnost napadla, protože byla velice přínosná.
Na závěr poprosím o přání čtenářům časopisu Srdce...
Všem čtenářům bych chtěl popřát, aby to slovo, které je v názvu časopisu bylo to nejdůležitější pro naše životy především v následujících dnech, které jsou před námi, ať již je to Advent nebo Vánoce. V okamžiku, kdy se člověk naladí na tajemství, která jsou s Vánocemi spojena, může zažít skutečnou vánoční radost. Vánoce nejsou o dárcích, o covidu, ale je to věc srdce, které je otevřené blízkosti člověka, ale i Boha.