I tímto ještě jednou děkujeme a přejeme hodně elánu a zdraví.
Pětistovka byla už blízko. Mrzí vás to, že se to nepovedlo?
Když jsem před pěti roky dosáhl na hranici 400 odběrů a novináři se mi ptali na tu pětistovku, říkal jsem, že kvůli číslu to nedělám. Krev i plazmu jsem dával vždycky jen proto, že jsem chtěl pomáhat lidem, kteří byli nemocní nebo zranění nebo je čekala operace a potřebovali transfuzi. To platilo při mém prvním i posledním odběru.
Když jsem se ale v listopadu dozvěděl, že mám sám určité zdravotní problémy, kvůli kterým už nebudu moci chodit darovat, tak mi trochu zamrzelo i to číslo. Bude mi 64 let, a když je člověk zdráv, může darovat až do 65 let. Chyběl mi rok a něco. Dalo se to stihnout. Bylo by to samozřejmě hezké a nechybělo moc. Ale to se nedá nic dělat. Kulaté už to prostě nebude.
I tak jsem ale mnohem víc spokojený, že mi zdraví dovolilo absolvovat 475 odběrů, než abych byl mrzutý, že jsem nestihl těch 25.
Máte přesně spočteno, kolik krve a plazmy jste odevzdal na transfuzním oddělení potažmo pacientům, kteří vaši krev přijali?
Ano. Nejen, že mám průkazku dárce, ale od března 1993, kdy jsem byl darovat poprvé, si vedu i vlastní kalendář odběrů. Je v něm zaznamenáno 69 odběrů takzvané plné krve a 406 odběrů plazmy. Přepočteno na objem je to zhruba 31,5 litru krve a 290 litrů plazmy.
Jaký to byl pocit sedět v odběrovém křesle tehdy v 90. letech a nyní v těch posledních měsících?
Hodně se toho tady změnilo. Dřív byla transfuzka v jiné budově. I technika a vybavení je úplně jiné. Dříve trval odběr plazmy déle, bralo se jí míň a cítil jsem, jak mne to vysává. Teď je to rychlejší, příjemnější, člověk to skoro nevnímá, i když se jí odebírá více. Co se nezměnilo, je ten pocit, že dělám něco pro dobrou věc. To mi vždycky těšilo. A taky se u mě nezměnilo, že nemám rád pohled na krev nebo jak mi píchají do ruky. Na to jsem se nikdy nesměl koukat. Ne, že bych omdlel, ale vidět krev mi nikdy nedělalo dobře.
Na odběry jste chodil jednou až dvakrát do měsíce (kombinace dárcovství plazmy a krve to umožňuje). Ten poslední jste absolvoval 30. listopadu, tedy před dvěma měsíci. Chybí vám to už?
Byla to součást mého života. Většina lidí má nějaké činnosti, které dělá pravidelně, a já měl mimo jiné to dárcovství. Takže ano, chybí mi to. A chybí mi i ta přátelská atmosféra, která tu byla. S odběrovými sestrami i paní doktorkou jsme se roky potkávali, už jsme se znali. Když nebyl příliš velký frmol, vtipkovali jsme a bavili se spolu o různých věcech. Ale to můžeme i teď. Darovat chodí i můj syn, tak někdy jedu s ním.
Přesvědčoval jste svého syna, aby se stal dárcem jako vy?
Vůbec ne. Samozřejmě věděl, že chodím darovat krev, ale nemusel jsem ho k ničemu přesvědčovat. Rozhodl se sám. Řekl bych, že svým postojem má k tomu dokonce blíž než já. Pracuje v oblasti sociální péče, takže pomáhat ostatním má v sobě tak nějak zakořeněné. Vlastně začal s dárcovstvím dříve než já. První odběr absolvoval ve 21 letech. Já začal až po třicítce.
Drtivou většinu odběrů jste absolvoval v Klatovech. Přitom žijete v Sušici. Víte, kolik jste takto ujel kilometrů na trase Sušice Klatovy a zpět.
Je to tak. Asi 20krát jsem dával krev přímo u nás v Sušici, protože klatovská transfúzka dělá odběry i takzvaným výjezdovým způsobem. Ale jinak jsem jezdil vždy do Klatov. Spočítal jsem, že jsem na odběry a zpět najezdil skoro 28 tisíc kilometrů. Naštěstí pracuji u železnice a protože jsem většinou jezdil vlakem, ušetřil jsem trochu na jízdném.
Ví vaše okolí, že jste tak pilným dárcem? A jak na to hledí?
Plno známých to ví. Myslím, že to vnímají pozitivně. Možná jsem i pár lidí inspiroval. Vím, že třeba starosta Sušice, když mi kdysi dávno předával ocenění, tak řekl, že by měl také začít darovat. A pak skutečně začal. Nebo když jsem byl v televizi kvůli 400. odběru, tak jsem pak zaslechl, ža na základě té reportáže se pár lidí rozhodlo darovat. Tak snad jim to vydrželo. Jinak si ale myslím, že ve společnosti se to přehlíží. Není to úplně doceněno. Třeba dříve si firmy zaměstnanců- dárců více vážily. Zakládaly si na tom i dobré jméno. Dnes to myslím moc nedělají a kolikrát ani toho dárce nechtějí uvolnit. I tak ale existují pro dárce různá zvýhodnění, například sleva na dani z příjmů, bonusy zdravotní pojišťovny a podobně. Hlavní je ale ten pocit, že pomáháte.
